Horečka
(Vlastimil Vorda / Milena Jelínková)
Šedivý dny,
to klišé hloupý prázdnoty,
desítky cigaret,
pohřbených vajglů pod boty.
Předsudky slastí,
dík, nemám na ně ale chuť,
horečka stoupá - hlásí teploměru rtuť.
A stopy v blátě,
co mizí v dálce do nikam,
vstupuji do nich
a náhle běžím, zběsile utíkám.
A tělo promočený,
je celý od bláta,
úderem blesku stojí nehnutě
a nikam nechvátá.
Ref:
Jsem malá, jak zrnko, na chmýří pampelišky, (ven čárku)
vznáším se v mracích a dolů se koukám z výšky,
vše je tak malý, hloupý a titěrný
a lítat hlavou v oblacích je prostě nádherný!
Cosi mě chytlo
za nohu a táhne mě to dolů,
asi to bláto, jak magnet,
mě táhne k protipólu.
Tak kopu nohama,
bráním se a mám zlost,
dolů mě stahuje
zemská přitažlivost.
Pak oblouk duhy,
co čouhá, jak most nad mraky,
já kloužu po něm
a slyším zas zpívat ptáky.
Na pírku ptačím klesám
do své postele a blouzním,
že tak si lehne, jak si kdo ustele.
Ref:
Jsem malá, jak zrnko, na chmýří pampelišky, (ven čárku)
vznáším se v mracích a dolů se koukám z výšky,
vše je tak malý, hloupý a titěrný a lítat hlavou v oblacích
je prostě nádherný, nádherný, nádherný!
A stoupám výš a výš a výš a výš! Na roky světelný písničku brnkám
a v dlani planetky do černých děr vesmíru cvrnkám,
vše pode mnou je tak malicherný
a dotýkat se hvězd je přece nádherný!
